Anděl s modrými křídly

Můj bratr nebyl nikdy dobrým chovatelem a páníčkem. Pořídil si zvíře, které se mu momentálně líbilo, ale po měsíci ho omrzelo. Ať už to byly vodní želvičky, které žily jen 3týdny, nebo tři po sobě jdou noví králíci… tak v neposlední řadě to byla právě modrá andulka. Jméno od něj žádné nedostala. Neustále nakazoval, že je to jeho zvíře a že na něj nemám co sahat. Pokaždé když šel pryč, tak jsem andulku nakrmila, dala jí vodu, nějakou zeleninovou dobrotu a pustila ji z klece. Lítala jako splašená, než si někam sedla. Ruky se velmi bála, ale tak jako tak jsem ji musela vždy po chvíli chytit a dát rychle zpět do klece. Andulka se naučila sedat na prst a dávat se do klece.

Jednou jsem andulku zapomněla zavřít do klece. Bratr přišel dřív, rozčílil se a andulku rychle a netaktně naháněl po svém pokoji. Byla už zesláblá a přistála na zácloně. Lapil ji silně a prudce do dlaně a hodil do klece. Druhý den jsem za ptáčkem zase přišla a všimla si, že je skleslý, nevítá se, nechce ven ani jíst.. bylo mi to divné, proto jsem tu modrou hromádku neštěstí vytáhla a všimla si, že má zřejmě přeražené křidýlko. V tuhle chvíli jsem se rozhodla – buď teď nebo nikdy! Vzala jsem klec, ptáčka a přenesla k sobě do pokoje. Andulce jsem dala jméno Filípek a vyléčila bolístku.

Hned od prvního dne, kdy jsem si k sobě přinesla Filípka do pokoje, byl úplně jiný. Byl tak neskutečně vděčný, už se ode mne nechtěl odtrhnout ani na vteřinu. Když jsem ho pustila u sebe, nelítal nijak splašeně. Našel první záchytný bod, sedl si, rozkoukal se po pokoji a už letěl za mnou a hlavičkou se o mě otíral a tulil se.Pořád mi něco švitořil do ucha a olizoval mě. Byly jsme jako spřízněné duše. Filípek se mnou mohl kamkoliv, spali jsme spolu i v noci, když nechtěl do klece a bylo mu smutno. Ležel jsem na boku, Filípek na rameni nebo na ruce a spinkal. Dalším oblíbeným spacím místečkem bylo teplo pod svetrem, notebook…

Andulka si oblíbila naše morčata. Neustále lítala dovnitř a tulila se s nimi, spala s nimi v noci a už nechtěla jíst nikde jinde než s nimi z misky. Jednou začal Filípek hrabat piliny v rohu akvária a tetelit se zadečkem. Pochopila jsem, že je to zřejmě samička, která se snaží hnízdit se svými milovanými. Toho dne jsme Filípka přejmenovali na Filipku. Její dobrota vůči všemu živému se jí stala lehce osudnou. Pobíhala také po zemi s naším králíkem, který ji pojal za vlastní. Adoptoval ji.

Filipka se přemístila a spala v kleci zase pro změnu s ním a střídavě v teráriu s morčaty. Králík začal být žárlivý, okousal jí konce letek a ocásek a Filipka už nelítala. Zajistil si tak, že s ním bude neustále na zemi a stále chodil všude s ní, nechával ji první jíst z misky a sám svorně čekal vedle až bude moct jít jíst sám.

Rok před její smrtí jsem onemocněla silnou formou neurogenní tetanie. Dřív jsem ještě nevěděla co mi je. Zároveň se mnou začala být Filipka špatná, byla náladová, občas jí bylo zle a několik dní vkuse jen prospala a nechtěla jíst. Vypadalo to, jakoby byla silně naladěná na můj stav. Po diagnostikování nemoci a hospitalizaci v nemocnici to bylo malinko lepší u mě i u ní. Když jsem však přišla z nemocnice a měli jsme jet za rodinou, dostala jsem u nich velice silný záchvat. V tu samou chvíli zemřela Filipka. Byly jsme obě jedna jako druhá….

Dnes se ze mne stala ptačí maminka, rukama mi prošli různí papoušci, radím chovatelům jak na ně a momentálními svěřenci jsou modré a šedé Aymary pruhované, které jsou svými vlastnostmi totožné s andulkami.